Byla jsem vždycky taková, že jsem vždycky snila po něčem dokonalém. A to hlavně po oblečení a taky nějaké elektronice. Pamatujete na walkmana? Ten jsem chtěla! Ale nikdy bohužel nedostala. Prý byl moc drahý. A chtěla jsem to, co mají ostatní děti u nás v ulici. Jenomže jak už to, tak bývá, tak vždy se najde nějaký člověk, který něco nemá nebo který nemá peníze. A takhle jsme to právě měli my v naší rodině. Moje máma s otcem byli docela chudí, takže je logické, že mi nemohli koupit všechny výjimečné novinky anebo všechno nové, a co jsem si přála. A to se týkalo taky mobilního telefonu.
A taky nebyla výjimka, že mi rodiče mi kupovali oblečení v second handech anebo prostě od známých z druhé ruky. Musím se vám přiznat, že jsem se docela hodně styděla. Nechápala jsem, proč to tak rodiče dělají, protože zase tak extra moc chodí jsme nebyli. A když rodiče si mohli dovolit koupit nové auto, tak proč by mi nemohli koupit nové oblečení anebo nový mobil? Mobilní telefon v té doby už byl docela populární a taky ho měl skoro každý druhý člověk jenom já ne. A jenom já jsem se musela spokojit s tím, že máme doma stále pevnou linku a já jsem nemohla mít mobilní telefon. Styděla jsem se a mrzelo mě to. Tak moc jsme toužila po mobilním telefonu!
Opravdu mě to mrzelo a taky jsem se kolikrát styděla mezi kamarády. A že jsem se kolikrát i červenala, když se mě někdo zeptal na mobil. Měla jsem pár partu šesti kamarádů, kdy všichni měli mobil nebo nějakou novinku nebo nějaký téměř dokonalý mobil, ale vždy úplně obyčejný. Kolikrát i bez fotoaparátu. Jenomže já jsem se styděla tak, že ho nemám vůbec. Tak jsem kolikrát řekla, že mi mobilní telefon někdo ukradl, pořád je lepší říct tohle než říct, že rodiče mám chrťáky a nechtějí mi pořídit žádný mobilní telefon. První mobil jsem měla až ve dvaceti letech!
